Roku 1750 přešly země Habsburské monarchie na nový váhový základ určený pro ražbu mincí - na kolínskou hřivnu (233,8 g), z níž dala Marie Terezie vybíjet 10 tolarů rovnajících se 20 zlatým. Identický měnový systém zavedlo na základě mincovní konvence s Rakouskem ze dne 21. září 1753 Bavorsko a později na něj přistoupila většina německých států. Tím byly vytvořeny podmínky pro existenci tzv. konvenční měny, která tvoří závěrečnou epizodu tolarového období v našich zemích.
Důsledky měnové konvence vyústily zejména v úpravu vzájemného poměru dvou nejdůležitějších mincovních kovů zlata a stříbra v souladu se situací na trhu v relaci 1:14,15. Mimo to došlo k zavedení několika nových, do té doby neznámých, nominálů. Konvenční měnová soustava měla po roce 1754 následující skladbu:
Začátkem roku 1754 došlo k rozšíření zavedené konvenční měny o nejpopulárnější mincovní nominály následujícího století - 20 a 10 krejcary. K jejich oblibě přispělo snadné počítání s nimi i jejich pěkný vzhled udržovaný v obměnách až do roku 1830. Na líci odděloval portrét mladé císařovny od opisu věnec, tvořený z jedné strany palmovou a z druhé vavřínovou větvičkou, svázanými pod poprsím stuhou. Na rubu stál na podstavci s označením nominální hodnoty rakouský dvouhlavý orel s korunovaným českým štítkem na prsou.
Za obležení Prahy pruským vojskem roku 1757 razila pražská mincovna z nedostatku řádného mincovního kovu nouzové půltolary, dvaceti, deseti, tří a jednokrejcarové mince z cínu. Takové řešení tíživé situace s nedostatkem platných mincí však užil už 14 let předtím velitel francouzské posádky v Chebu při ústupu z Čech po skončení první slezské války.
V průběhu šedesátých let se přestaly vybíjet sedmnáctikrejcary a o několik let později odzvonilo i sedmikrejcarům. Zároveň byla ale mincovní soustava roku 1758 doplněna o v Čechách dosud neražený 1/4 tolar - třicetikrejcar (váhy 7,01 g a jakosti 0,833) a šest let nato o pětikrejcar (2,601 g; 0,375). Mince konvenční měny byly speciálně označeny tzv. svatoondřejským křížkem ve tvaru X na konci rubní legendy.
Pro svého manžela Františka Lotrinského (1745 - 1765) nechala Marie Terezie v pražské mincovně (i ve všech ostatních mincovnách monarchie) od roku 1754 razit polovinu nákladu oběžných mincí s jeho obrazem, jménem a tituly. Pražské dvacetikrejcary Františka Lotrinského byly dokonce vybíjeny ještě tři roky po jeho smrti a to stále s letopočtem 1765. Jejich skutečný rok ražby byl vyznačen počátečními písmeny abecedy A (1766), B (1767) a C (1768). Po roce 1765 razily zemské mincovny třetinu mincí s obrazem císařovny ve vdovském závoji, třetinu s obrazem jejího zesnulého manžela a zbylá třetina produkce nesla obraz nynějšího spoluvládce Marie Terezie - jejího syna Josefa II. (1765 - 1790).
V té době se mění charakter mincmistrovských značek. Mincmistři jsou nyní povinni vyznačovat na mincích počáteční písmena svého jména a tato povinnost platí zároveň pro jejich zástupce - vardajny. Na mincích Josefa II. bylo kromě toho uvedeno ještě označení mincovny písmenem abecedy, podle významu, jaký tehdy v rámci monarchie zaujímaly. Pražské mincovně, která od roku 1727 zůstala jedinou českou vládní mincovnou, se dostalo označení C, jež ji pak provází až do ukončení její činnosti v roce 1857.
K nejvýznamnější události z ekonomického pohledu dochází na přelomu 50 a 60tých let 18. století. Stalo se jí oficiální zavedení prvních kreditních platidel v historii na našem území. Císařským dekretem z 27. září 1760 byly uvedeny do obchodního života měděné úvěrové mince v hodnotě 1, 1/2, 1/4 krejcaru (fenik) a 1/8 krejcaru (haléř). Zvlášť pro země Koruny české byla určena měděná grešle v hodnotě 3/4 krejcaru, na níž se setkáváme s trojicí překrásně provedených zemských znaků Čech, Moravy a Slezska spojených barokními ozdobami a svatováclavskou korunou. Měděná grešle byla posléze ještě roku 1782 ražena pro české země ve Vídni a právě na ní lze naposledy spatřit pohromadě všechny tři znaky pod českou korunou. Z nepatrné části se dostaly do oběhu i pokusné pražské ražby z mědi: feniky z roku 1758 a grešle z roku 1759 - tzv. grešličky (podle menšího průměru).
Zavedení kreditních peněz bylo šťastným řešením dlouhodobého nesouladu vysokých výrobních nákladů, malé platební schopnosti a nepraktičnosti dosud používané drobné mince. Brzy po vydání prvních kreditních mincí následovaly i první emise papírových platidel. Císařským dekretem z 15. června 1762 byla Vídeňská městská banka (Wiener Stadt Banco) zplnomocněna umořovat státní dluh prostřednictvím papírových peněz. Byly vydány papírové bankocedule v hodnotách 5, 10, 25, 50 a 100 zlatých v celkové výši 12 milionů zlatých, které přišly do oběhu 1. července 1762. Tím bylo završeno dlouhé údobí raženého peníze jako jediného směnného prostředku. První bankocetle platily do roku 1771, kdy byla vydána jejich druhá emise, obdobného vzhledu, v níž navíc přibyly hodnoty 500 a 1000 zlatých. Úspěšné získávání vnitřního úvěru vedlo k dalším emisím bankocedulí v letech 1784, 1796 a 1800. Poslední z jmenovaných už má ale charakter státovek a narozdíl od prvních dvou emisí zároveň i nucený oběh.
V rámci josefínských reforem doprovázených centralizačními snahami státní administrativy dochází krátce po nástupu Josefa II. ke zrušení úřadu nejvyššího mincmistra království českého, jenž byl jedním z nejvyšších královských a od druhé poloviny 15. století zemských úřadů země. Nařízením dvorské komory z 28. listopadu 1783 byla navíc pražská mincovna přeměněna na směnárnu zlata a stříbra a 30. dubna 1784 skončila svoji činnost nadobro. Její znovuotevření si však zakrátko v roce 1795 vynutila potřeba zvýšené produkce mincí pro financování francouzských válek.
Kromě vládní mince přinesla druhá polovina 18. století i ražby soukromé. Výnosem ze dne 2. srpna 1747 nařídila Marie Terezie ukončení mincovní činnosti v kroměřížské mincovně olomouckých biskupů. Ponechala však doživotní právo biskupu Ferdinandu Juliu Troyerovi (1745 - 1758) razit mince ve vlastní mincovně. Jeho tolar s letopočtem 1756 se tak stal definitivně poslední mincí olomouckých biskupů raženou v kroměřížské mincovně. Jeho nástupci Antonín Theodor Colloredo-Waldsee (1777 - 1811) a Rudolf Jan (1819 - 1830) razili své zlaté a stříbrné mince na základě císařského povolení ve vídeňské vládní mincovně. Ražby světských feudálů reprezentují mince Liechtensteinů, Lobkowiczů a Schwarzenbergů, ražené rovněž ve Vídni. V pražské mincovně vydávají svoje poslední mince Šlikové a zlato z největšího pokladu keltských duhovek od Podmokel si tu nechává roku 1772 zmincovat Karel Egon Fürstenberk.
Po znovuzřízení pražské mincovny roku 1795 se tato specializuje především na ražbu tzv. křížových tolarů a jejich dílů určených pro platby v armádě. Křížové (též korunní) tolary, zvané tak podle svatoondřejského kříže s korunami na rubu, o hmotnosti 29,44 g a jakosti 0,879 měly nepatrně vyšší hodnotu než běžný - konvenční tolar. Začátkem 19. století však Praha zvolna přechází k ražbě drobných měděných nominálů: 1/2, 1, 3 a 6 krejcaru a později dvacetikrejcaru. Celkem pravidelná ražba dukátů před rokem 1784 přináší za vlády Františka II. (1792 - 1835) z pražské mincovny pouze dukáty s letopočtem 1797 a 1807, jenž je zároveň poslední pražskou ražbou toho druhu.
Nehodnotné inflační mince vydané v letech 1795 - 1807 v podobě 24, 12, 7 a 6 krejcarů ve stříbře a 30, 15, 6, 3, 1, 1/2 a 1/4 krejcarů v mědi a především nekontrolované emise papírových bankocetlí z let 1796, 1800 a 1806 dovedly rakouské hospodářství v roce 1811 k bankrotu rozsahem srovnatelnému s kaladou z počátku dvacátých let 17. století. Následnou měnovou reformou z 20. února 1811, vyhlášenou 15. března toho roku byla snížena hodnota bankocedulí (emise 1800 a 1806) a měděných mincí na pětinu původní nominální hodnoty. Devalvovaná platidla byla vyměňována za tzv. výměnné listy (Einlösungsscheine), lidově nazývané šajny. Tím došlo k rychlému ozdravění státních financí na úkor obyvatelstva. Následující peněžní systém až do zavedení rakouské měny v roce 1857 je pak nazýván měnou vídeňskou. Rostoucí náklady na vedení války s Francií si záhy vynutily vydání nového druhu papírových platidel - tzv. anticipačních listů (Anticipationsscheine) a jen vítězné zakončení války v roce 1815 s následnými válečnými reparacemi odvrátilo nový státní úpadek.
Za Ferdinanda V. (1835 - 1848) tvořily zemské oběživo bankovky vydávané od roku 1816 Privilegovanou rakouskou národní bankou. Hlavně pro mezinárodní obchod byla určena zlatá mince v podobě čtyř a jednodukátů. Vedle nich obíhaly stříbrné tolary (dvouzlatníky), půltolary (zlatníky), 20, 10, 5 a 3 krejcary. Měděné 1, 1/2 a 1/4 krejcary byly raženy stále s letopočtem 1816. K nim přibyly v revolučním roce 1848 ještě stříbrné šestikrejcary a měděné dvoukrejcary. Pražský tolar 1836 je poslední českou tolarovou ražbou.
Revoluční události let 1848 - 1849 způsobily nedostatek drobných mincí v peněžním oběhu. Stříbrné a dokonce i měděné mince byly obyvateli tezaurovány a proto se státní Mincovní úřad ve Vídni rozhodl pro řešení vzniklé situace formou nouzových papírových poukázek na krejcarové hodnoty. K podobným opatřením se uchylovaly i některé obce, obchodníci a řemeslníci zejména v průmyslově vyspělé oblasti severních Čech. Jejich poukázky nebyly sice úředně povoleny, ale navzdory tomu byly, i když pouze lokálně, s důvěrou přijímány.
Roku 1852 dochází ke zvýšení ryzosti oběžných stříbrných mincí na 0,900 a patřičné úpravě hmotnosti. V rakouských mincovnách je následně vybíjen tolar (25,99 g), 1/2 tolar (12,99 g), dvacetikrejcar (4,32 g) a desetikrejcar (2,16 g). Pražské mincovny se však toto opatření dotklo pouze v omezeném rozsahu, neboť od toho roku se omezuje její mincovní produkce jen na ražbu dvacetikrejcaru. V roce 1856 pak vyšla z pražské mincovny poslední česká mince - stříbrný dvacetikrejcar s mladistvím portrétem Františka Josefa I. (1848 - 1916) a s charakteristickou mincovní značkou C. Česká mince postupem času splynula s měnou Habsburské monarchie, přesto si ale uchovala specifický ráz ještě v druhé polovině 18. století. Poté co byla rozhodnutím ministerstva financí z 3. ledna 1856 ražba mincí v Praze zastavena a mincovna 19. března 1857 definitivně zrušena, přestávají se české země podílet na rakouské mincovní produkci. Tím se uzavírá více než osm století trvající bohatá historie českého mincovnictví i poslední epizoda tolarové měny na našem území.
